Cesta lidového harmonikáře

075

Harmonika se mi odjakživa líbila, stačí trochu umět a udělá to hodně parády. Vždycky jsem toužil dokázat hrát tak, aby to okolí bavilo a byla z toho legrace. Takže jak na to? Co musí jeden umět, aby s tím mohl ven? Tahat za měch, držet tempo, basovat levou rukou, zpívat, hrát melodii v pravé ruce a nakonec to nejdůležitější – dělat jakože to nic není!

Než rozepíšu jednotlivé body, nejdřív pár vět k harmošce samotné, bez ní je to jen čisté teoretizování. Je skoro jedno, jakou harmoniku si pořídíte, i na malou se dá zahrát hodně muziky, snad jen že by neměla být těžká. Jednak se pronese, druhak s ní budete sedět někde v koutě na židli a nemáte takový kontakt s ostatními. Nemůžete rychle nakouknout do zpěvníku, nemůžete přijít k tomu, kdo nejlíp zpívá, nic. Takže já mám těžkou fajnovou doma a starou lehkou šunku tahám na akce. Je to jedno, lidi se chtějí bavit, ne obdivovat váš stroj.

 

K pořádnému lidovému hraní je třeba ovládat šest věcí, a to zároveň:

Tahat za měch

Naprostý základ, bez toho se to prostě neobejde. Musíte obracet na hranici taktu, jinak to bude cukat. Dále tak ovládáte hlasitost, což je dobré časem využít. Při zpěvu můžete utlumit, na sólo přidat, sem tam nějaké drama. Taky tím srovnáte společnost, když se rozchází v tempu.
Dobré je, že se to naučíte rychle a pak už nezapomenete. Šikovný učitel vás do toho dokope během pár týdnů.

Držet tempo

S tímhle bývá problém. Musíte se tomu cíleně věnovat, jinak se to vytrácí. Metronom je kámoš, myslí to s vámi dobře. Když ho nebudete poslouchat, tak si budou stěžovat spoluhráči, že jim zrychlujete v refrénu. Budete zrychlovat v těžkých vyhrávkách, takže budou ještě těžší. Nestojí to za to, vážně.

Basování, levá ruka

Tak to je další základ. Stačí pár týdnů cviku a budete schopni vybasovat většinu písniček, opravdu. To je prostě bomba. Vlevo se hrají akordy a v hudbě se některé akordy kamarádí více a některé méně – a v basech je takový systém, že každý akord má knoflík a ty, co se kamarádí, jsou vedle sebe. Vypadá to složitě, ale není.
Takže základní kvedlání dáte hned a pak už se můžete učit různé vyhrávky (jsou to často kousky stupnice, takže doporučuju nadrtit stupnici v basech, je z toho časem hodně radosti). Odvážnější mohou zkusit v basech delší postupy (já tak třeba hraju vyhrávky z Milenců v texaskách, to jsem si dal). Dále je dobré využít rytmus. Některé písně ho mají specifický, takže to chce se nejdřív zaposlouchat do originálu a pak to zkusit taky tak.
Když budete hrát s někým dalším, stačí, aby vám řekl tóninu nebo první akord (což bývá to samé) a při troše cviku se snadno přidáte.

Zpívání

Tady pozor, tohle je úplně to nejdůležitější. Když nebudete zpívat, tak z toho nic nebude. Buď vám publikum uteče nebo usne, v horším případě vynadá. Jasně, může se stát, že budete mít vedle sebe dobrého zpěváka se silným hlasem, ale i toho si většinou musíte nejdřív rozehřát. Jakmile dovedete zahrát písničku v basech, hned šup na zpěvy, a to pořádně nahlas a s jistotou. Jakmile dovedete ovládat tohle, můžete vyrazit mezi lidi a zkoušet, co to s nimi dělá. Uvidíte, že se brzy někdo chytne. Takže zpívat, zpívat, zpívat.

_MG_1060

Melodie, hra v pravé ruce

Tady je velký prostor pro seberealizaci, ale taky hodně úskalí. Můžete hrát melodii, můžete přiznávat akordy, časem zkusíte různé vyhrávky a kudrlinky. Je to koření hry. Často se stává, že tomu hráč přikládá víc důležitosti než zpěvu, je to ale přesně naopak. Při zpěvu můžete pravou vysadit a zas tak moc se nestane, obráceně je to horší. Zpívat se prostě musí, pravou můžete přidat, až když na to máte. A klidně stačí jen akordové přiznávky, sem tam vyhrávka apod. Někdy se melodie hodí, když už je společnost unavenější a těžko se drží tónu.
A teď ta úskalí: pokud nemáte vychozenou klasickou lidušku nebo zušku (nebo nejste hudební génius), neumíte transponovat. A nejspíš se to ani nikdy nenaučíte, takže prostě máte písničku nadrcenou v jedné tónině a jinam to neposunete. Pak se stane, že se ocitnete mezi dalšími hudebníky, ti to hrají jinde – a je konec, že? Není! Pořád můžete zkusit transponovat v basech (tam je to mnohem jednodušší) a pořád můžete zpívat, to jde samo. Takže jste zachráněni.
Další úskalí je, že vám stejně tak může začít jinde zpívat publikum. Právě jste skončili písničku v Am, a tak tu další začnou taky v Am, protože jim to ještě leží v hlavě, jenže vy ji umíte třeba v Em. Tady je nutná ostražitost – jakmile někdo zahlásí píseň, hned v pravé zahrajte kus melodie a přidejte trochu textu, ať je usměrníte podle svého. Oni se naladí a připomenete jim i slova. Parádní řešení.
A je to, člověk se naučil hrát melodii, stálo to spoustu úsilí, tak teď to prodat, nejlíp pěkně nahlas, že? Chyba, kterou si projde asi každý. Když to osolíte, tak musíte harmoniku přeřvat a stojí vás to mnohem víc sil. Další důvod, proč si melodii nechat třeba až na nějakou mezihru mezi slokami.
Pro jistotu ještě jednou – nepřidávejte pravou ruku, dokud to neumíte perfektně. Jednak hrozí, že se ztratíte a dojem bude sporný, druhak vám to navíc rozhodí i to, co jste uměli (třeba zpěv), protože se musíte strašně soustředit.

Nakonec to nejdůležitější: dělat jakože to nic není

Tohle je ta nejtěžší část a skrývá se za ní nejvíc úsilí. Není větší vopruz, než když se vás každý ptá, proč se u toho tak šklebíte, proč se nesmějete s nimi. Zapomeňte na židli, na nějaký stojan s notami, tohle všechno nechte doma. Písničku je třeba umět tak, abyste se na ni nemuseli moc soustředit. Musíte vědět, v jaké tónině ji hrajete, jak začínají sloky, jakou tam dáváte aranž. Dejte si pozor na to, že venku před lidmi zapomenete půlku toho, co jste doma věděli. Musíte umět hrát dvakrát tak dobře, než je potřeba! To, co ušetříte na soustředění, využijete při hře – k reakci na publikum v dynamice nebo tempu, na poslech spoluhráčů (když hrajete s někým jiným, je nutno víc poslouchat než hrát, pozor na to), na rozmyšlení, co zahrajete dál… No a na to hlavní – radost ze hry! Až tady se dostaví to opravdové uspokojení lidového harmonikáře.

Teď se to možná zdá složité, ale není. Až k bodu 4. to jde docela rychle a zbytek se časem poddá taky. Je dobré se písničkám poctivě věnovat, dokud to nešlape fakt dobře. Když umíte písničku tak nějak napůl, je nepoužitelná. Ani ji nezkoušejte vytahovat.
Já mám písničky sepsané a u každé mám poznámku, v jaké to hraju tónině a kde ji ve zpěvníku najdu. Byla by škoda se něco naučit a pak zapomenout, že to umím. Klidně se mi stane, že odehraju tak dvě hodinky, a když se podívám do seznamu, vydá to ještě na jednu.
A snad poslední věc pro upřesnění: mluvím tady o harmonice. Pokud snad vlastníte akordeon nebo „nástroj“, jdete nejspíš po jiné cestě a tohle povídání nebylo pro vás.

text článku | Ondra Preclík
publikováno 31. 8. 2016

019