Jak jsem objevila první řadu basů
Vzpomínám si na ten pocit, jako by to bylo včera. Odcházela jsem tenkrát z hodiny akordeonu po smíchovském nábřeží a ovládal mě pocit naprostého osvícení. Bylo to po dlouhé době, co jsem byla na hodině. Šla jsem tam s pocitem, že jsem se za ty dva měsíce naučila úplně všechno a že mě už málo co překvapí. No a pak to přišlo! Jindra mi představit tlačítka, jejichž existenci jsem na harmonice dosud úspěšně ignorovala. Společně s tím přednesl magické slovo: TERCIE!
Jsem možná divný student, ale při studiu hudebního nástroje (anebo vlastně čehokoliv jiného), mě dost baví etudy a různá cvičení. Písničky jsou super, dají se, na rozdíl od etud, hrát před lidmi (i když?). Ale etudy v sobě mají něco, co písničkám chybí. Někdo je vytvořil ne s cílem zaujmout posluchače, ale potrápit hudebníka. Se svými muky začíná pěkně nenápadně, tu prst, to tón, ale postupně se z toho stává soutěž, kdo z koho, autor, nebo snaživý žák. A stupnice jsou na tom dost podobně. Kdo by si představil, že hospodský akordeonista musí znát stupnice?!
Na hodině jsem dostala úkol, zahrát stupnici C dur. Pěkně jen basy, zato každý prst na jiný tón. Ze začátku to byla neuvěřitelná výzva. Hlavou mi šrotovaly tóny, jejich tercie, nahoru, dolů. Pořád jsem si musela tóny nahlas přeříkávat. Přestože s akordy problém nemám, málokdy mi došlo, že Fis patří k D a A k F. Nejdřív dva tóny stupnice na jeden nádech, dva na výdech. Pak čtyři, no a pak třeba celou stupnici. Nahoru to šlo líp, dolů jsem si to musela pořád přeříkávat, jakže to je – tedy cé-há-á-gé á ták dá lé. Zhruba po dvou měsících nárazového cvičení jsem C dur i Yesterday, kterou mi Jindra dal, co by na stupnice trénink, zdolala, a tak přišel další úkol. G dur. Se ztrátou tónu C, který má na mém nástroji příjemnou prohlubeň, se mi zamotal svět pod nohama. Musela jsem zase od znovu, se slovním doprovodem a co dva tóny, to nádech. Nahoru OK, dolů o dost horší. Než vám dojde, jak jde stupnice G dur pozpátku… A že Fis je tercie od D. Ale to jsem už říkala.
Jak to dopadlo? Před Vánoci je akordeon mým věrným společníkem na rodinných i nerodinných večírcích. Každý rok slíbím sobě i ostatním, že ten následující se naučím o písničku více, a většinou se mi to podaří i splnit. Letos jsem pohotově (alespoň myslím) zapojovala basy tam, kde jsem se necítila na velké skoky. Zkrátka celé to večírkové šílenství mne přimělo včera a dnes doma při cvičení zkusit, zda na mě tato prstová akrobacie nezanechala negativní následky a stále jsem schopná cvičit stupnice a etudy. Něco se stalo. V józe to znám pod názvem svalová paměť. Ty prsty si po chvíli začaly pamatovat, jak jdou po sobě, aniž bych jim musela říkat názvy tónů. Nahoru úplně samy. Prsteníček G, ukazováček A, prsteníček H, malíček C, prostředníček D, malíček E, prostředníček Fis, prsteníček G. A bylo to tam. Úplně samo. Zpátky jsem musela ruce zase pomoci hlasitou básničkou, ale pocit, že nahoru už umí sama, mě pěkně zahřál.
Dneska jsem si ke cvičení sedla znovu. Stupnici jsem zvolila hned jako první na řadě. Vyšlo to. Prsty mě poslouchaly. A poslouchaly i zpátky. Dostala jsem ďábelský nápad. Když jde C dur i G dur, co třeba D dur? Nechala jsem prsty, ať rozehrají stupnici od D. Ani jsem se nenamáhala přemýšlet nad těmi tóny. Prsty to daly úplně samy. Nahoru i dolů, na jeden nádech nahoru, na výdech dolů. Tak A dur. JO! E dur, JO! U H dur jsem totálně rezignovala, byť jen na náznak počítání křížků, a ono to stejně vyšlo! Mám dnes pocit, že jsem zvládla další z kroků. Ony stupnice totiž nejsou jen cvičením, už jsem je mnohokrát potkala i v písničkách, kde na vás vykoukne tónový basový postup, který se pak zase zanoří do rytmického pohupování basů a jejich akordů. Zatím ho pokaždé beru jako výzvu, na kterou se v písničce těším. Už teď mě ale napadají další výzvy, kam se posunout dál. Třeba, když mi nevyhovuje tónina, ve které je písnička zapsaná, zkouším jinou… jen tak, z legrace. O tom třeba příště.
Alena Libánská,
sepsáno 27. 12. 2019