Jak zkrotit Drakordeon
Údolím se jako průvan ve vybydleném domě proháněl ledový zimní vítr. Fičel, štípal do tváří a nebylo se před ním kam schovat, ať se tři dobrodruzi, zachumlaní do těžkých vlněných plášťů, snažili sebevíc. Když se cesta konečně stočila a začala úžlabinou klesat k poblikávajícím světélkům vesnice, pobídli své poníky k ještě většímu spěchu. Před maličkým, ale útulně vyhlížejícím hostincem sesedli a podívali se na sebe.
Raději posloucháte než čtete? Pusťte si „ilustrovanou audioverzi“ na YouTube s parádní muzikou od TramTram! Na konci článku najdete i notový zápis hudebního doprovodu povídky.
„Tak jsme tady,“ pronesl zlověstně nejvyšší z nich a druzí dva jen mlčky přikývli.
Místní by se málem dali spočítat na prstech jedné ruky, a tak cestovatelé okamžitě vzbudili pozornost. Ani hostinský nechtěl zůstat stranou, postavil před ně tři pořádné korbele, přisedl si a vyčkávavě si je prohlížel. Když už se ticho zdálo nesnesitelné, neudržel se a na celý sál zahalasil: „No, tak copak vás k nám přivádí? Vždyť tady končí všechny stezky.“
Cizinci se po sobě znovu podívali a pak jejich zraky bezděčně zabloudily k oknu, za kterým bylo spíš tušit než vidět zdvihající se úpatí vysokého skaliska.
Hostinský však jejich letmý pohled postřehl a zbledl. „Snad nejdete…“ Neodporovali mu. Nestálo to za vysvětlování. Přesto – jak se dalo čekat – se těch pár místních štamgastů začalo vzápětí překřikovat s děsivými historkami. „ Nikdo se odtamtud ještě nevrátil,“ vzdychal nevěřícně jeden. „Žije tam netvor!“ ukazoval kamsi do dálky druhý a poulil u toho oči tak, jako by sám chtěl pouštět hrůzu. „Funí a hučí! Vříská, až uši zaléhají!“ doplňoval ho snaživě třetí. „A cvaká zubisky!“ nenechal si hostinský upřít poslední slovo. Ale nebylo to nic platné, ti tvrdohlavci si svou opovážlivost nedali rozmluvit.
Vyrazili teprve po pořádné snídani. Vichr ustal a mezi větvičkami a listím se najednou každé přešlápnutí poníka rozléhalo s hlasitým zapraštěním. Jak stoupali výš a výš, les utichal, ptáci přestávali zpívat a veškeré zvuky začalo postupně přehlušovat sílící hučení, hluboké a dunivé. Zakrátko spatřili, odkud vychází: z klenutého ústí temné jeskyně, zející v šedivé skále.
Vtom jeden z jejich poníků nahlas znepokojeně zafrkal a zvuk umlkl, jako když utne. Krve by se v nich v tu chvíli nedořezal. Nakrátko zapochybovali.
Šramot, chřestění kamenů, škrábání čehosi velikého o skalní stěnu… a najednou před nimi stojí sám ohromný, zlopověstný a zároveň velkolepý Drakordeon a upřeně si je prohlíží. První dobrodruh už ale sebral kuráž a vytahuje z odrbané brašny dva složitě tvarované klíče.
Drakordeon se vzepne na zadní a disharmonicky zaduní svými sto dvaceti basy.
Na to druhý dobrodruh odváže z poníka stočené pětipramenné lano a začne jej pomalu odvíjet. Drakordeon zadupe a zakvílí svým vysokánským tremolem. Nakonec třetí dobrodruh shodí ze zad záplatovaný pytel a vysype z něj na na jednu hromadu změť osmin a čtvrtek, legáta a staccata a k tomu hrstku ligatur. Drakordeon zakoulí očima a zaklape blýskavými černobílými zuby.
Ale nedá mu to, ke vší své děsivosti je také strašlivě zvědavý. A tak pomalu protáhne svoje varhanovité tělo a sune se blíž, ven z jeskyně, a najednou už tak zle nevypadá. Dobrodruhy to povzbudí, aby přistoupili až k němu. Jeden z nich začne prozpěvovat veselou melodii a zdá se, že Drakordeonu se to líbí; lehne si a spokojeně zafuní. Očichá a schroupe pár pomlk a zakrátko si nechá bez odporu na krk uvázat osnovu i s klíči. Pak už stačí jen ho vlídně poplácat a sám následuje pomalu kráčející poníky dolů ze svahu.
Inu, s Drakordeonem se to musí umět!
Autorka povídky | Háta Kreisinger Komňacká
Ilustrace a vynález slova „drakordeon“ | Kateřina Katz
Mluvené slovo | Jan Kodet
Hudba | Jindra Kelíšek & TramTram
Publikováno 15.1.2014