Když se vám ze dne na den práce s živými lidmi, kterou máte rádi, smrskne do monitoru počítače a naopak členové vaší domácnosti, které máte také rádi, ale občas i z odstupu, k vám mají najednou přístup 24 hodin denně, je na čase začít harmonizovat. Můžete začít běhat a dýchat a jíst zdravě a spát pravidelně a kdesi cosi, ale asi nejlepší je hrát na harmoniku. A když už hrát na harmoniku, tak se nabízí hrát v těchto dobách písně táhlé a tklivé, kterými dobře vyjádříte a zpracujete své moly.

Dost takových nabízí Václav Koubek, se svou svéráznou hýkavou upřímností. Netřeba se jeho písní obávat, i když jste harmonikář-začátečník a třeba ani moc neumíte noty – on tvrdí, že je také nezná.

Třeba takový Matouš – mnohdy si vystačíte s tím, že se seznámíte s termínem ligatura a držíte tón po většinu písně, jen s občasným pomalým střídáním. V některých partiích je pravda potřeba trochu povolit pěsti a občas prsty prostřídat, ale ono to časem jde. Třeba se pak podaří, že otevřenou dlaní vejde… to, co má.

O polednách se zase můžete potěšit s Marcelínou. Představovat si, jaká asi je a co prostřela k obědu. Zahrajete si ji s chutí, i když k vám na oběd bůh až tak často nechodí. I když si hrajete jen tak sami pro sebe a nikdo vás neposlouchá. Nejprve první sloku, potom druhou, třetí a pak znovu druhou, protože je nejhezčí, a třetí, aby to mělo nějaký závěr, a ještě druhou nakonec. A slyšíte v dálce bít kameníky a máte pocit, že všechno je pro tentokrát tak, jak má být.

A po ránu si zahrajete Ráno, třeba jen v pravé ruce, to nevadí, hezký je to i tak. A tu spoustu dalších písniček, které zatím neumíte, ale třeba se je postupně taky naučíte, si pustíte do sluchátek a necháte toho člověka, aby vás přesvědčil, že se o něj můžete opřít, že můžete přijít blíž, že každý jen chvíli může být první a každý jsme chvíli na okraji. A všechno mu to věříte a docela dost vás to baví a pocit harmonie se dostaví téměř zaručeně. Dech, který jste doposud drželi v sobě, vydechnete do dlaní a pustíte ho jako Mráček k nebi.

koubek

Takže – až příště udeří COVID, SARS, MERS nebo meteorit, jděte do toho. Vezměte si harmoniku a zpívejte s Koubkem: Milujme, co přichází, a né to co jsme si přáli. Přání je dušička prchavá, bublinka do vodováhy… A uvidíte, jak vám bude dobře, ať už to dopadne jakkoliv.

Poznámka k notám
Úprava not akcentuje spíše to, jak písničku zahrát na harmoniku, než přesné frázování zpěvu. Zpěv je potřeba pořádně naposlouchat. Spoustu dalších krásných písniček v notách najdete ve zpěvníku Vaška Koubka, kde je to právě naopak. Ale když si zahrajete pár písniček zmíněných výše, už budete vědět, o co jde a jak na to.

autor písniček | Václav Koubek
text článku | Zuzana Vihanová
úprava not | Jindra Kelíšek
publikováno 23. 6. 2020

Mám stůl a v něm dva šuplíky. V jednom jsou ztráty, v druhém nálezy. První se povážlivě plní, že pomalu ani nejde zavřít. Tísní se tam všechny moje prázdnoty – věci a lidi, kteří byli a už nejsou. Vždy jednou za čas zkusím po něčem šáhnout a ono to není, šáhnu do prázdna… zkouším a zkouším, až mi dojde, že se to odstěhovalo do šuplíku ztrát. Napořád.
A pak mám ten druhý šuplík. Nálezy. V něm jsem já. A všechno a všichni, co mám ráda. Je v něm nový přírůstek - harmonika. Proč já na ni vlastně hraju? Protože dýchá, i tehdy, když já nemůžu. Bere na sebe všechny tóny a ze mě je snímá. I když mi to moc nejde, stejně mě to dost hodně baví, čím dál tím víc. Ani nepotřebuju žádné publikum, potřebuju hrát kvůli sobě. Zuzana