Z trucu

Začít hrát na hudební nástroj se dá z různých důvodů. Já jsem například začal hrát na akordeon z trucu. Ale nemyslete si, i kdybych netrucoval, musím říci, že se mi tenhle nástroj vždycky moc líbil. A tak se ze mě navzdory tomu, že mi v prosinci bylo šedesát, stal harmonikář-začátečník.

Ono se to s tím trucováním má tak, že jsem najednou v práci pochopil, že se již se mnou nepočítá. Že do staršího zaměstnance se už nevyplatí investovat jakékoliv školení, že je třeba z něj vyždímat to, co umí, a již ho dále nevzdělávat, neboť starší člověk je prostě na nic a už by to nové stejně nepochopil. A tu já jsem sám k sobě takto promluvil: „I ty jeden blbečku, celej život se snažíš hnát to kupředu, sledovat novinky, jenže až půjdeš do důchodu, tak z toho nic, ale vůbec nic doma potřebovat nebudeš. Ženu, děti ani vnoučata tou svojí prací nepotěšíš, nikdo ji po tobě chtít nebude, domov není fabrika a lidské duše spojuje něco jiného.“

Najednou jsem měl potřebu dokázat sám sobě, že i v šedesáti se může člověk ledasčemu naučit – a tak mě napadl ten akordeon.

Zašel jsem si do prodejny hudebnin u nás v Trutnově a koupil jsem si tam školu hry na akordeon. Jeden zákazník viděl, co kupuji, a povídá: „To máte pro sebe?“ A já na to, že ano. „Ale to by vám k tomu měli prodat taky nějakou učitelku.“ A já mu říkám: „Ale to máte pravdu, v tý knížce jsou takový černý kuličky, co když to nepochopím.“ A on mi dal vizitku na jednu učitelku akordeonu a já k ní od loňského září chodím. Poradila mi lidové písničky od Josefa Kotíka, takže se teď peru s prvním sešitem, a ještě jsem natrefil na stránky harmonika.cz. Tam jsem si vytáhl prozatím „synka s polámaným kolečkem“ a „Na Pankráci“.
Ať jsou nebo byly pohnutky k mému hraní jakékoliv, lehký nástroj to pro mě není, ještě stále mi dělá problém koordinace levé a pravé ruky. Držet pevný rytmus levou rukou, ať pravá hraje melodii, jak je potřeba, to je tedy pro mě stále oříšek. I když pochopitelně pokud jednu písničku přehraju dvacetkrát, je to lepší, než když jsem to hrál poprvé. A hlavně – když už bych si chtěl říct, že se na to vykašlu, že na to nemám, tak mi potom bleskne hlavou, že by ti všichni, kteří odepisují starší lidi jako neupotřebitelné, vlastně měli pravdu. To mě ale tak vytočí, že ty měchy zase roztáhnu, no to né, ať si nemyslej. Potom mám ještě jeden motorek. Cítím, že když jdu za paní učitelkou, nelehko se ji říká, že to hraju blbě, a tak se snažím se těchto chvilek vyvarovat a vždycky to o kousek posunout kupředu. Ale to se mi moc nedaří. Řekl jsem si, že přes prázdniny na sobě trochu zapracuji.

No a pak mám snad ten nejhlavnější motorek: to, že bych chtěl umět pár písniček, jen tak k posezení, aby se k tomu dalo zpívat.

Paní učitelka mi ale tuhle řekla, že tančit by se na to zatím nedalo. Že prý sice není nic neobvyklého, když písnička změní dvakrát či třikrát rytmus, ale rozhodně prý neexistují písničky, které mají jiný rytmus v každém taktu.

Tolik k mým nesmělým začátkům.

Štěpán Vojáček
publikováno 17. 9. 2015

S laskavým dovolením autora do podoby článku přepracováno z e-mailové korespondence.